Travnicek Frantisek V letech 1907–1911 studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy slavistiku a srovnávací indoevropskou jazykovědu. Navštěvoval přednášky Františka Pastrnka, Emila Smetánky, Jiřího Polívky, Jana Máchala a Josefa Zubatého. Po studiích vyučoval v Praze na střední škole (1913–1921). V letech 1911–1915 byl sekretářem lexikografické a dialektologické komise ČAVU v Praze, v roce 1911 získal na FF UK doktorát filozofie (disertační práce Vid českého slovesa a jeho uživání). V roce 1915 byl vyslán na ruskou frontu. Přešel do ruského zajetí a stal se štábním kapitánem československých legií v Rusku a redaktorem tamních Československých listů. Významně ho ovlivnilo setkání s ruským slavistou, jazykovědcem a odborníkem na historickou dialektologii A. A. Šachmatovovem (1864–1920). V roce 1920 se na Univerzitě Karlově v Praze habilitoval prací Studie o vidu slovesném. V letech 1921–1959 působil na Masarykově univerzitě v Brně, zpočátku jako mimořádný, od roku 1927 řádný profesor mluvnice československého jazyka se zvláštním zřetelem k dialektologii. Na FF MU zastával funkci děkana (1932–1933), po válce byl dva roky děkanem Pedagogické fakulty MU (1946–1948), v letech 1948–1959 stál v čele brněnské univerzity jako její rektor. V roce 1945 vstoupil do KSČ. Ve volbách do Národního shromáždění roku 1948 byl zvolen do Národního shromáždění za KSČ ve volebním kraji Brno. Mandát obhájil ve volbách v roce 1954 (volební obvod Brno-město V) a v Národním shromáždění zasedal až do konce jeho funkčního období, tedy do voleb v roce 1960. K roku 1954 se profesně uvádí jako rektor brněnské univerzity a nositel Řádu republiky. Po roce 1948 zaujímal ostře kritická stanoviska vůči strukturalismu v české jazykovědě, ačkoli byl před 2. světovou válkou a během ní stoupencem strukturalismu a od června 1935 také aktivním členem Pražského lingvistického kroužku; v 50. letech kritizoval strukturalismus z marxistických pozic. Vybudoval brněnskou pobočku Ústavu pro jazyk český ČSAV a byl jejím prvním ředitelem (1956–1961). Zabýval se vývojem českého jazyka (Historická mluvnice československá, 1935), moravskou dialektologií (Moravská nářečí, 1926) i současnou češtinou (Mluvnice spisovné češtiny, 1948–1949, 2 svazky). Výrazně přispěl ke konečné podobě Slovníku jazyka českého (1937), který byl původně sestaven Pavlem Vášou. Jeho zásluhy ve vědních oborech mluvnice českého jazyka a dialektologie byly oceněny členstvím v České akademii věd a umění (řádným členem od 26. května 1948, mimořádným zvolen 26. 11. 1924), dopisujícím členem Královské české společnosti nauk se stal 7. ledna 1925. Po založení Československé akademie věd patřil od 12. listopadu 1952 k jejím řádným členům. Výkladem slov se poté zabýval i v mnohaleté úspěšné rubrice nazvané Jazykové zákampí, která začala vycházet za 2. světové války v deníku Lidové noviny. Stejnojmenný výbor vyšel v roce 1961.